Obsah

 

Kam na výlet

Radobýl

Radobýl je čedičový vrch ležící v Českém středohoří. Zvedá se nad vsí Žalhostice na pravém břehu Labe, 3 km západně od Litoměřic. Stejnojmenná přírodní památka zde byla poprvé vyhlášena Okresním národním výborem v Litoměřicích v roce 1966. Podmínky ochrany této lokality o rozloze 6,26 ha, nacházející se na katastrálním území Litoměřic a Žalhostic, byly upřesněny vyhláškou CHKO České středohoří ze dne 17. 12. 2014.[1]
Charakteristickou, zpola „vykousnutou“ siluetu kopce má na svědomí někdejší kamenolom, který v několika patrech odkryl a odtěžil velkou část západní strany kopce. Předmětem ochrany je lomová stěna, na níž jsou obnaženy pozoruhodné čedičové sloupce (jedná se o tzv. sloupcový rozpad čediče), a jižní svahy, pokryté skalostepním rostlinstvem (např. divizna brunátná, bělozářka liliovitá, kozinec bezlodyžný).
Na vrchol Radobýlu vede odbočka žlutě značené turistické cesty, vycházející na jihu od železniční zastávky Žalhostice na trati 087, spojující Lovosice s Českou Lípou. Tato žlutě značená cesta je zde totožná s trasou Lioměřické vinařské naučné stezky. Z holého temene Radobýlu, osazeného mohutným křížem (nynější kovový pochází z roku 1992), se otevírá téměř kruhový výhled na Litoměřice, Terezínskou kotlinu, Labe, Píšťanské jezero, Lovosice a přilehlou část Českého středohoří.

Hrad Kamýk

Kamýk je zřícenina gotického hradu v okrese Litoměřice. Zřícenina se nachází na skalnatém čedičovém ostrohu v nadmořské výšce 350 m n. m. v katastru obce Kamýk u Litoměřic v Českém středohoří. Od roku 1958 je chráněn jako kulturní památka ČR.
Slovo kamýk je staročeské synonymum pro skálu. Hrad sám byl postaven někdy počátkem 14. století na pokyn krále Jana Lucemburského Jindřichem Kamýkem z Pokratic). První písemná zmínka o něm pochází z roku 1319, kdy ho král udělil Jindřichovi v léno. Jeho vznik je spojován zejména s vybíráním cla při plavbě po Labi v Litoměřicích a zpočátku hrad patrně sloužil spolu s nedalekým hradem Střekovem jakožto významný opěrný bod tehdejší královské státní moci nad labskou vodní cestou. Majitelé hradu měli tzv. manskou povinnost vůči králi.
Hrad však dosti často měnil majitele, k významnějším majitelům hradu patřil po jednu dobu také rod Zajíců z Hazmburku. Hrad přežil i bouřlivé období husitských válek, kdy roku 1428 došlo ke zpustošení jeho blízkého okolí. Roku 1547 byl hrad opraven a rozšířen. Avšak již v roce 1600 byl opuštěn a v roce 1632 definitivně zpustnul po jeho vydrancování saskými vojsky. Na počátku 19. století navíc ještě podvakrát vyhořel.

Katedrála Svatého Štěpána

Nachází se na Dómském pahorku na Dómském náměstí. Kostel byl vybudován již jako katedrála nově založené litoměřické diecéze v 60. letech 17. století. Místo mu musel uvolnit starší kostel (původně přemyslovská bazilika) sv. Štěpána vybudovaný v románském stylu v 11. století a ve 14. století přestavěný ve stylu gotickém.
Jde o velký jednolodní kostel vybudovaný v barokním stylu (zvenčí ovšem vypadá jako trojlodní bazilika), po obou stranách jsou tři průchozí kaple. Průčelí bylo původně koncipováno pro dvě věže, ale ty nakonec nebyly realizovány nad hlavní římsu a splynuly s ním. Věž (zvonice) je propojena s hlavní chrámovou budovou spojovacím obloukem, je podstatně mladší, pochází z konce 19. století. Větší opravy na statickém zajištění stavby se konaly zvláště v letech 1716, 1778, 1825 a 1892.

Malá pevnost Terezín

Malá pevnost Terezín je výrazná část města Terezína nacházející se na pravém břehu řeky Ohře při bývalé státní silnici I/8 (nyní silnice II/608) na trase Praha–Teplice–Drážďany asi 60 kilometrů severně od Prahy a 4 kilometry jihozápadně od Litoměřic. Tato původně vojenská pevnost vznikla společně s celým městem Terezínem koncem 18. století na pravém břehu Staré Ohře a v již 19. století sloužila jako vězení.
Za první světové války sehrála malá pevnost smutnou roli žaláře pro odpůrce rakousko-uherského imperialismu a války. V těsné blízkosti Terezína byl zřízen největší zajatecký tábor na našem území. Za první světové války zde byl vězněn srbský nacionalista[1] Gavrilo Princip, který 28. června 1914 spáchal v Sarajevu atentát na Františka Ferdinanda d'Este a jeho choť Žofii Chotkovou. Tato událost vedla ke vzniku 1. světové války. Princip zemřel na tuberkulózu, v otřesných podmínkách terezínského vězení po 4 letech 28. dubna 1918.
V době druhé světové války zde sídlila od 10. 6. 1940 neblaze proslulá věznice pražského gestapa. Dnes se v něm nalézá sídlo muzejní, kulturní a vzdělávací instituce s názvem Památník Terezín. Těsně před hlavní západní branou Malé pevnosti (směrem k řece Ohři a Velké pevnosti) se nalézá Národní hřbitov Terezín. Vlivem špatných hygienických podmínek mezi vězni vypukla v tomto období epidemie skvrnitého tyfu.
V letech 1945–1948 Malá pevnost sloužila jakožto internační tábor pro německé válečné zajatce a dále také pro civilní osoby německé národnosti, které měly být na podkladě Benešových dekretů po válce odsunuty z Československa do Německa .

Důl Richard

Podzemní továrna Richard (přesné nacistické označení je B5-Richard[1]) je soustava tří bývalých hlubinných vápencových lomů (označovaných jako Richard I., Richard II. a Richard III.) u Litoměřic nacházející se pod vrchy Radobýl a Bídnice v Českém středohoří, kterou nacisté za druhé světové války přestavěli na utajenou podzemní továrnu určenou pro zbrojní výrobu. Jedná se o prostorově rozsáhlý komplex podzemních prostor v celkové délce (která je ale odhadována pouze velmi přibližně) 25 až 30 kilometrů. Jedná se o největší podzemní továrnu z dob druhé světové války na českém území.[2]
S výstavbou továrny začali nacisté již v polovině roku 1944 a plánované ukončení její stavby bylo stanoveno na srpen 1945. Do práce bylo nasazeno 1200 civilních zaměstnanců včetně lidí tzv. totálně nasazených. Dále zde pracovalo několik tisíc vězňů (asi 4000 denně), a to jak z blízkého koncentračního tábora v Terezíně (asi 4 km jihovýchodně odtud), tak i vězňové z menšího litoměřického koncentračního tábora, pobočky Koncentračního tábora Flossenbürg. O tom, že se jednalo o velmi rozsáhlou a pro Třetí říši důležitou stavbu, svědčí i to, že stavba měla vlastní průmyslový vodovod natažený až z řeky Labe, vlastní plynovou přípojku, dále dvě úzkokolejné dráhy, železniční překladiště na normální rozchod a řadu dalších pomocných provozů a technických zařízení v podzemí i na povrchu. Do práce byla zapojena řada stavebních a důlních strojů a mnoho jiných specializovaných mechanismů. Řízením stavby a celkovým dozorem nad všemi pracovníky byla pověřena ozbrojená nacistická organizace SS. Poslední stavební práce probíhaly ještě dne 4. května 1945.

Již na podzim 1944 začaly podzemní výrobní haly sloužit svému účelu, začaly se zde vyrábět součásti spalovacích motorů pro tanky a stíhače tanků. Koncem války sem byla přesunuta i část výroby elektronek, v komplexu Richard II. měla být zahájena výroba materiálu pro další elektrotechnickou výrobu. Nacisté dále plánovali do komplexu Richard III. přesunout část výroby paliva pro nejmodernější proudové stíhačky Messerschmitt Me 262. O výrobě paliva pro rakety se dlouho spekulovalo a tato teorie nebyla nikdy plně potvrzena, nicméně elektronky měly téměř jistě sloužit především pro hromadnou výrobu naváděcích a radiolokačních systémů, které se užívají především v letectví.

Dne 5. května 1945 byli vězňové místního koncentračního tábora propuštěni na svobodu (byl to prý jediný koncentrační tábor, který nebyl osvobozen, ale byl údajně dobrovolně rozpuštěn samotnými nacisty), nicméně i zde vládl velký chaos, zmatek i nervozita způsobená blížícím se koncem války. Dne 7. května 1945 se nacisté pokusili na poslední chvíli celý komplex Richard vyhodit do povětří, a to pomocí prý až 4 kilometry dlouhého elektrického vedení, které snad sahalo až někam k Terezínské křižovatce. Dodnes nebylo zcela věrohodně vysvětleno proč výbuch vůbec nenastal. Elektrické vedení snad na poslední chvíli přesekl jeden z polských dělníků. Litoměřice včetně stavby a továrny Richard byly osvobozeny Rudou armádou dne 7. května 1945. O poválečném hledání továrny Richard byla napsána dokonce celá kniha, jejíž autorkou byla tehdejší zpravodajská důstojnice Rudé armády Marie Alexandrovna Fortusová. Její líčení hledání továrny Richard není mnohými badateli považováno za zcela věrohodné. Snad nejpozoruhodnější stať v knize tvoří popis vnitřku podzemní továrny.[3]
Po válce sice o podzemní prostory projevilo zájem hned několik místních podniků a institucí, z nichž nejvýznamnější byl k Památník Terezín, nicméně k sanaci prostorů a jejich dalšímu využití už nikdy pořádně nedošlo. V současné době je v Richardu II. a v několika málo chodbách Richardu I. umístěno úložiště nízkoaktivního radioaktivního odpadu (kupř. zdravotnický materiál), převážná většina ostatních štol v části Richard I. a III. nezvratně chátrá a postupně se hroutí. Z tohoto důvodu není objekt od roku 2002 pro veřejnost nijak přístupný.

Hora říp

Říp (455,2 m]) je z daleka viditelný vrch 4 km jižně od Roudnice nad Labem. Vrchol Řípu s románskou rotundou sv. Jiří vystupuje cca 200 m nad okolní plochou krajinu. Říp je památné místo české mytologie a historie. Podle pověsti sem přišel praotec Čech, přehlédl okolní krajinu a rozhodl se zde usadit. Název hory je však mnohem starší a pravděpodobně pochází ze starogermánského *rip-pahorek.
Typický zvonovitý tvar Řípu má zvláštní stavbu. Temeno a boky hory (střední část) tvoří pevný sloup třetihorního čediče, vlastně průnikový komín původní sopky, kdežto úpatí obklopuje čtvrtohorní obruba z volně nakupených čedičových balvanů, úlomků, drti a z navátých, převážně křemenných písků a vápnité spraše. Jak bylo ověřeno vrtem, mocnost obruby na úpatí hory přesahuje sedmnáct metrů. Podobnou stavbu má značná část bývalých sopek Českého středohoří.

Svým tvarem je Říp stolová hora s vrcholovou plošinou ve tvaru elipsy s delší osou ve směru S-J dlouhou 850 m a kratší osou 500 m. Jde o pozůstatek jádra třetihorního vulkánu, který se tyčil do výšky více než 1 km nad úroveň dnešního vrcholu. Říp je dnes již značně snížen zvětráváním, se silnými suťovými vrstvami na úpatí.
Na úpatí Řípu vyvěrají tři prameny, z nichž ten východní je odjakživa považován za léčivý.

Zámek Libochovice

Zámek byl vybudován hrabětem Gundakarem z Ditrichštejna, který se rozhodl postavit nový a mohutný zámek. Práce byly zahájeny roku 1682 (Sedláček uvádí datum pouze přibližně „okolo roku 1683“). Dílo vedl lobkovický stavitel Antonio della Porta, jehož dílem byl mimo jiné také zámek v Roudnici nad Labem. Výsledkem byl mohutný a nepravidelný obdélník se zkosenou stranou hlavního průčelí ve směru k řece Ohři, které spočívá na mohutné podezdívce z velkých kvádrů dochovaných z původního renesančního zámku.

V roce 1787 se na zámku narodil Jan Evangelista Purkyně.

Roku 1848 se Terezie, dcera Josefa Ditrichštejna, provdala za Jana Bedřicha Herbersteina, který pak roku 1858 převzal celé panství Budyni a Libochovice, jež jeho choť získala dědictvím.

Další zajímavostí je zámecký park, založený jako francouzský roku 1683, kdy byl speciálně kvůli této práci na panství pozván zahradník Jan s příznačným jménem Tulipán. První zahradní stavbou se roku 1865 stala oranžérie. Byla využívána pro pěstování exotických rostlin. V zahradě jsou také čtyři fontány, dílo kameníka Jakuba Mitthofera z roku 1689. Jan Tulipán budoval zahradu podle Portova návrhu. Základem byl květinový geometrický parter s fontánami, sochami, altánem, oranžériemi a skleníky. Na východním okraji navazovaly na park užitková zahrada a bažantnice. V užitkové zahradě na břehu řeky Ohře byla zřízena školka. Byly v ní pěstovány tvarované ovocné stromky, podle názoru některých odborníků možná jako na prvním místě v Čechách.

Zámek Ploskovice

Státní zámek Ploskovice je barokní zámecká stavba nalézající se ve stejnojmenné obci v okrese Litoměřice v Ústeckém kraji asi 6 kilometrů východně od Litoměřic. Správu a zpřístupnění zámku veřejnosti zajišťuje Národní památkový ústav. Dnešní čtvercovou dispozici tomuto zámku dal pravděpodobně známý architekt a stavitel Octaviano Broggio v letech 1720 až 1730 patrně z popudu tehdejší majitelky zdejšího panství vévodkyně Anny Marie Františky Toskánské z rodu sasko-lauenburského, manželky toskánského vévody Gastona III.[1]
Romantická stavba se nalézá na jižním okraji stejnojmenné obce, dále od obce se pod zámkem rozprostírá zámecký park. Objekt zámku je od severu doplněn klasicistní přístavbou pocházející z počátku 19. století, která sloužila zejména pro hospodářské a správní účely.

Od roku 1805 zámek sloužil jako letní a výletní sídlo panujícího habsburského rodu, neboť v tomto roce přešel do majetku toskánské větve Habsburků. Objekt prošel další velkou rekonstrukcí, přestavbou a dostavbou zhruba v polovině 19. století, kdy zámek dostal svoji dnešní definitivní podobu v souvislosti s abdikací rakouského císaře Ferdinanda V. a nástupem mladého císaře Františka Josefa I. na císařský trůn v bouřlivém roce 1848. Objekt se tehdy stal letním sídlem bývalého císaře Ferdinanda V. Dobrotivého (společně se zámkem v Zákupech). Po smrti Ferdinanda V. pak objekt zámku kompletně přešel do majetku císaře Františka Josefa I.

Po roce 1918 zámek sloužil jako letní sídlo československého Ministerstva zahraničních věcí, jezdil sem často zejména tehdejší ministr zahraničních věcí Edvard Beneš s manželkou. V době druhé světové války, kdy Ploskovice územně spadaly pod nacistickou Velkoněmeckou říši, zde sídlila nacistická škola.
Romantická stavba posloužila již několikrát českým i zahraničním filmařům k natáčení několika filmů.

Židovský hřbitov Terezín

Židovský hřbitov v Terezíně je pohřebiště nacházející se asi jeden kilometr jižně od města Terezína směrem na Bohušovice nad Ohří v Bohušovické kotlině (fakticky jen nedaleko o stálého terezínského hřbitova). Nacisté sem v době druhé světové války zpočátku pochovávali zemřelé vězně z Terezínského ghetta. Činili tak až do 7. září 1942 kdy zde bylo uvedeno do provozu terezínské krematorium a zemřelí zde začali být zpopelňováni. V hromadných i v jednotlivých hrobech tak zde bylo pohřbeno zhruba 9000 osob. Pohřbívání zde bylo na krátkou dobu znovuobnoveno ještě v polovině března roku 1945, kdy byl provoz krematoria přerušen.
Ostatky dalších v Terezíně zemřelých osob z doby druhé světové války se nacházení na Národním hřbitově před Malou pevnosti v Terezíně. Desítky tisíc lidí bylo zpopelněno v místním krematoriu, popel pocházející zhruba z 22 000 osob nacisté v listopadu roku 1944 nasypali přímo do řeky Ohře na severní straně města Terezína.

Turistické trasy

Ze Žalhostic se můžete po turistické trase značené žlutou barvou vydat na kopec Radobýl tyčící se nad touto obcí. Z výšky 399 m můžete zhlédnout celé Litoměřice a pěkný výhled se nabízí i na České středohoří s Lovošem. Z Radobýlu je možno pokračovat po žluté přes Michalovice do Litoměřic, kde se napojuje na jiné stezky.
Můžete se též vypravit na druhou stranu do Velkých Žernosek a zde se rozhodnout, zda-li přívozem pokračovat na druhé straně Labe nebo se napojit na modrou barvu. Ta vás zavede na zříceninu Kamýk a dále na vrch Plešivec (509 m). Z Velkých Žernosek je možno pokračovat podél Labe po zelené až ke Třem křížům a ocitnout se tak přímo nad Labem v místě, kde je Porta Bohemica. Rozhodli-li jste se ovšem převézt ve Velkých Žernosekách přes Labe do Malých Žernosek cesta značená žlutou barvou vás povede nádhernou krajinou Opárenského údolí až nad kopec Lovoš (570 m).
Za zmínku stojí také vrch Třešňovka (261 m), který není značen barvou. Z vrchu je úžasný výhled na Portu Bohemicu a také na nejvyšší horu Českého středohoří - Milešovku (837 m) a Kletečnou (706 m).
V okolí se nalézají i další turistické stezky (okolí Ploskovic, okolí Házmburku, okolí Libochovic).